▶ Úvod – vysvětlení
zdravím kololidi
Vítám fotbalové fanoušky
Pokud jste fanoušky cyklistiky
▶ Takhle to "vidí" komentátor
Blok 2A
„Děkujeme za slovo. Zdravíme ze společenské místnosti domácího klubu. Martine, co od tiskovky očekáváš, na co se můžeme těšit?“ „Doufám, že nás sedmnáctiletý fotbalista poučí, jak se dají špičkovému týmu nasázet tři góly za 15 minut. To, že nastoupil poprvé v životě za A tým a že byl okamžitě kapitánem, je zajímavé. Ale pro mne, bývalého fotbalistu, jsou důležitější góly.“ „Určitě to zajímavé bude. A nejsme sami, kdo má stejná očekávání.“ „Jak to myslíš?“ „Podívej. Tolik novinářů a dalších zájemců o tiskovku soupeře jsem neviděl už hodně dlouho. Snad jen po pohárových utkáních se špičkovými evropskými týmy. Teď už ale pozor, přichází trenér a s ním …………………???!!! Původní kapitán týmu! Slyšíš, jak to v místnosti zašumělo? Nemyslím, že to bylo pochvalné přivítání.“ „Čekali někoho jiného. Stejně jako já.“ Trenér zdraví přítomné, začínáme. Dotaz číslo jedna je jasný: „Kde ho máte?“ „Prosím, Vašemu dotazu nerozumím?“ reaguje trenér. Výraz obličeje však dává jasně najevo, že dobře ví, o kom je řeč. „Pane trenére, bez urážky. Domníváte se, že taková hromada lidí se tu sešla kvůli tomu, aby slyšeli vaše hodnocení zápasu? Nemohl byste poslat pro kapitána?“ “Ale ten sedí před vámi.“ „My bychom raději toho aktuálního, ne odvolaného.“ „Koho myslíte?“ „Koho? Přece hráče číslo 17! Vy jste neviděl poslední čtvrthodinu zápasu?“ Trenér se naklonil směrem ke kapitánovi, ten bere do ruky mobil. „Za chvíli přijde.“ Problém se podařilo vyřešit, ale moc příznivců si hosté mezi novináři zatím nezískali. „Pánové a dámy, doporučuji si čekání zkrátit otázkami na přítomné hosty,“ chápe se iniciativy řídící celé akce. „Prosím vaše dotazy.“ „Proč jste poslal Břetislava Břeščáka na hřiště až na posledních deset minut?“ „Měl jsem obavy, jestli delší pobyt na hřišti zvládne. S ohledem na jeho věk a zkušenosti.“ Přítomní se jen zdvořile usmáli. „Mohl byste nám vysvětlit, proč jste tak mladého hráče napřed nevyzkoušel v nějakém, ne tak sledovaném utkání?“ „Nezapadal do naší nové koncepce.“ Odpovědi se teď už smějí všichni, a to nahlas. Zvlášť když se okamžitě ozval další novinář. „To je ta koncepce, jak jste dali v posledních šesti zápasech tři góly? Jen si dovolím upozornit, že ten nezapadávající je dal sám, za čtvrt hodiny.“ Následující část se odehrává v klidu, dotazy jak, hodnotíte výkon, výsledek, přístup, plány do odvety atd. atd. Nic objevného jsme se nedozvěděli. přichází dotaz na kapitána hostů. „Vysvětlil Vám trenér, proč střídal právě Vás? Další otázka se týká způsobu předání kapitánské pásky. To je u vás normální?“ Než však kapitán stačil odpovědět vchází hráč číslo 17 a s omluvným úsměvem si sedá ke svým dvěma kolegům. Ozývá se potlesk, vrčí kamery a blýskají fotoaparáty, to nepřekvapuje. Tisk i další zpravodajské kanály nováčkovi zcela jistě fandí. „Hezký večer, omlouvám se za čekání, ale já s tím nepočítal. Když se ozval telefon, zrovna jsem vylezl ze sprchy, (jako důkaz si prohrábl ještě mokré vlasy) a pak jsem ještě chvíli hledal tričko s dlouhým rukávem.“ Zvedl pravou ruku nad hlavu, snad proto, aby i ze zadních řad všichni viděli, že si nevymýšlí. Jenže poznámka o tričku, podle většiny tak trochu mimo, nasměrovala tiskovku nečekaným směrem. „Proč jsou pro vás dlouhé rukávy tak důležité? Na hřišti jste měl normální dres s krátkými a nevšimla jsem si, že byste měl co skrývat.“ To, že se takhle zeptala jedna z menšiny přítomných dam, bylo úplně v pořádku. Tázaný, už vysvětluje. S výrazem ve tváři značícím nějaké zásadní prohlášení. „Víte, madam, já se strašně stydím.“ „Ale to je zbytečné. Jestli máte někde nějakou bradavičku nebo pár pih, to nic není. To se dá jednoduše odstranit,“ mateřské pudy jednoznačně vítězí nad profesní zvídavostí. „Navíc, někde to může být i roztomilé. Já bych to neodstraňovala,“ vstupuje do debaty další a hlavně mladší zástupkyně něžného pohlaví. Přítomným mužům začíná docházet, že v dnešním představení, v tom žurnalistickém orchestru, budou hrát druhé, možná až třetí housle. A že někteří z nich si nevrznou vůbec. Štěstí, že se nedostala ke slovu některá z dalších slečen či dam. „Neeee, o to nejde. Já nemám pihy, ani bradavice. Já nemám něco jiného. Já nemám žádné tetování,“ pronesl pomalu a zatvářil se u toho, jakoby se mu hroutil svět. Prvních pár vteřin by se ticho v sále dalo krájet, nebo pytlovat a prodávat do koncertních síní. Ale potom se rozesmáli první tři, postupně se přidávají další a další. „Když jsem viděl, že se smějí i ty dvě dámy, co se mnou řešily dermakologiii, nebo jak se tý vědě říká, oddychl jsem si. Nechtěl jsem si proti sobě popudit média už na začátku. Taky se mi později jedna z nich přiznala, že si v první chvíli připadala jako úplná blbka, a že by mě nejradši něčím praštila. Ale že jsem se prý u toho tvářil tak zkroušeně, že prostě nešlo mi neodpustit. A to, že jsem to dokázal dohrát až do konce, to že prý nechápe dodneška,“ svěřil se později Břéťa. Vracíme se na tiskovku. Do všeobecného smíchu vkládá hrdina zápasu další poznámku: „Vám se to směje, ale ukažte mi průměrného fotbalistu, který nemá aspoň jedno tetování. O skutečných fotbalistech nemluvím. A já přijdu na tiskovku do klubovny jednoho z našich nejslavnějších týmů úplně holej,“ k tomu přidal výraz, za který by se nemusel stydět ani menší z dvojice Laurel a Hardy. Jenže to dlouho nevydržel a rozesmál se taky. „Ještě, že mám ty rukávy,“ a znovu všem zamával. „Hele Břetislave. Jak můžeš fungovat se jménem Břečšťák. To se nedá vyslovit a použít v živém přenosu už vůbec ne.“ „Normálně to nedělám, ale musím zareagovat. Kolega redaktor promluvil i za nás, televizáky, viď Martine. Ale teď už zase zpátky.“ „Od mala mi všichni říkají Bret, celé jméno používám minimálně.“ „Mohli bychom tu přezdívku převzít i my? Přiznám se, že by nám to situaci značně zjednodušilo.“ „Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Bret.“ „Děkujeme, ale rád bych se vrátil k tvému problému. K tetování, nebo spíš netetování. To se dá snadno napravit. Nech se taky pomalovat,“ radí jeden z přítomných. Tiskovka, původně myšlená úplně vážně, se pomalu přesouvá do roviny něčeho mezi estrádou a šou jednoho muže. „Já s tím počítám, ale do dneška jsem nevěděl, co si tam dát.“ „Teď už to víš?“ „Co byste řekli na datum a tři míče, na předloktí pravé ruky?“ Neozval se nikdo, kdo by návrh neschvaloval. „Chtěl bych být u toho, až se potkáš s gólmanem?“ směje se jeden z novinářů. „Bude lepší, když si tam nedám znak klubu, kde se mi to povedlo. Co myslíte?“ Do všeobecného veselí se ozval další tazatel. „Brete, ale teď vážně. Nemyslíte, že jste fakticky brankáře zesměšnil? Není Vám ho aspoň trošku líto?“ Přítomní se zklidnili. Řada z nich to cítí podobně. Jestlipak to od toho kluka nebylo moc, až na hraně, možná kousek za. Uvědomují si, jak odpověď ovlivní obrázek, který si o Bretovi vytvoří. On zareagoval nečekaně: „Prosím, nemůže někdo z vás najít záznam toho včerejšího vyjádření gólmana před zápasem?“ „Tadyyyyyy, už to mám,“okamžitě reaguje jeden z novinářů. „A mohl byste to pustit tak, aby to všichni slyšeli?“ Je to zbytečné, všichni přítomní, prohlášení slyšeli. Vždyť jsou to lidé, kteří fotbalem žijí, nebo se jím aspoň přiživují. Ale navodí to správnou atmosféru. Sálem se rozléhají slova z včerejšího prohlášení. „….že podle současné formy obou týmů bude derby nuda. Že si pravděpodobně nezachytá, ale spíš se vyřve, že se za prémie za takový zápas stydí“. Nevím, jestli to byla náhoda, či úmysl, ale reportér stopnul záznam přesně ve chvíli, kdy si brankář stěžuje, že si kolikrát ani pořádně nesáhne na balón. Bretova reakce: „aspoň v tomhle měl pravdu“ zbourala sál. Mladík prokázal bleskový postřeh a smysl pro humor. V tu chvíli byl „náš“, napsal později jeden z přítomných ve svém příspěvku.
Část 2B
„Chtěl bych se tě zeptat na ty kousky, kterými si tak překvapil. To byla improvizace, nebo to máš nacvičené?“ ptá se další účastník, když se posluchači trochu uklidnili. „Nebyla to improvizace. Bohužel. Je to jen naučená dovednost. Kdybych tohle uměl vystřihnout jen tak bez rozmyslu, to by bylo něco. Předvedl jsem jen pár předem připravených triků.“ „Nacvičených, ale perfektně provedených,“ obhajuje fotbalistu jeden z přítomných. Předchozí odpověď totiž vyzněla, jako by se Bret omlouval. „Halooo, tady. Jak jsem pochopil, máš těch triků víc. To je vymýšlíš sám?“ „Víc jich mám, ale nejsou z mé hlavy. Vymýšlí je můj trenér.“ V hledišti to zašumělo a všichni otočili hlavy směrem k vedle sedícímu trenérovi. Pohledy však byly zvláštní, nevěřící. Tenhleeeee? „Pane trenére, chápu, že nám ty finty nemůžete popsat, ale kolik podobných kousků ve svém portfoliu ještě máte? A proč je provádí pouze Bret? Je Vaším favoritem?“ Trenér ztuhnul, netuší, co má odpovědět. Vysvobodil ho však jeho svěřenec. „Pánové a dámy, já bych navrhoval naše sezení ukončit. Vy budete asi ještě pracovat a já musím jít spát. Vždyť ještě nejsem plnoletý. Ke všemu na mě čeká moje dívka. Zlobí se už teď, nerad bych to ještě zhoršil.“ To je něco pro přítomné dámy. „Ahaaaa, už je nám jasné, komu po gólech mával“. „Slečna se na Vás zlobí? Mohl byste prozradit proč?“ Vůbec jim nedochází, že to byl pokyn pro ukončení akce, ne pobídka k pokračování. Bret je ale vstřícný, nikam nespěchá. „Já jsem jí slíbil tričko, ale pak jsem přinesl úplně jiné.“…..Zase jde o triko? …..Není ta holka nějaká rozmazlená? ……Já bych mu nic nevyčítala. I kdyby na dárek úplně zapomněl, atd. atd. Tohle se nejspíš honilo hlavami přítomných slečen. Jedna z nich však chce chudákovi v nemilosti pomoct. „Můžete to triko popsat, pokusím se ho sehnat. Že byste si to doma vyžehlil.“ „Ono nešlo tak úplně o triko, spíš o dres. O ten můj, ve kterém jsem hrál. Já jí ho slíbil. Jenže pak jsem na to zapomněl a na konci zápasu jsem si ho vyměnil s kapitánem.“ „Vaší slečně není dost originál dres našeho kapitána?“ Skalní příznivci domácího celku to berou jako urážku, ale Bret to vysvětlil: „Víte, sliby se mají plnit. Mohl bych na úplný závěr o něco, nebo spíš někoho o něco poprosit?“ „Pane kapitáne, mohl byste mi to tričko vrátit, já Vám pošlu Vaše. Vyprané a vyžehlené, slibuji. Že abych měl pokoj, pro klid v rodině. Dámy a pánové, moc vám děkuji za pozvání a úžasný večer. Byli jste skvělí. Dobrou noc.“ Hvězda večera se zvedá k odchodu. Vypadá to na úplný konec akce. Ze sálu se ale o překot ozývá: „Počkat, počkááááát. Ještě neee. Já se potřebuji zeptat na ……….. Ještě aspoň půl hodiny ….. Posledních pět otázek……….!!!“ „To myslíte vážně?“ „Určitě, jistě, stoprocentně, bez debat, to se rozumí samo“……. atd. atd. „Jenomže ono už je opravdu hodně pozdě. Slyšeli jste pana trenéra, že má o mne strach, že moc nevydržím. Ale něco mě napadlo. Pokud by to domácí pořadatelé dovolili, neměl bych nic proti tomu, že bychom pokračovali zítra. Mně s vámi bylo opravdu dobře.“ Určitě, jistě, stoprocentně, bez debat, to se rozumí … atd. atd. Stejná reakce jako před chvílí. „Pane trenére, můžu si na zítra vzít volno, že začnu trénovat o den později?“ obrací se na „pana trenéra.“ „Samozřejmě chlapče, žádný problém.“ To byla jeho jediná dnešní odpověď, na kterou žurnalisté zareagovali pozitivně. „Mockrát děkuji, já si ten trénink nahradím ve svém volném čase. Ještě se ale musím domluvit s mým soukromým doprovodem. Půjčil by mi prosím někdo mobil?“ V okamžiku se před Bretem objevila možná desítka rukou, v každé telefon. Rybník všem vypálil reportér z druhé řady. „Chytej!!!“ a Bret už drží jeho mobil v ruce. „Díky,“ „Není zač“. Získat číslo na Bretovi „nejbližší“, dokonce snad i jeho slečny, určitě stálo za to riziko. „Tak by to šlo. Ještě zavolám do hotelu, aby prodloužili pobyt o jeden …………………. „To je zbytečné. Můžete využít služeb našeho hotelu. Pro doprovod pošleme taxík.“ „Mockrát děkuji. Domluveno.“ Chlapíkovi, jenž před chvílí získal „číslo k nezaplacení“ několik okamžiků všichni záviděli. Teď ho trumfnul podnikatel, který získal Breta a „jeho partu“ osobně. Nesmíme zapomenout ani na vyměněný dres kapitána. „Mohlo by to být zase tady, řekněme v 15 hodin?“ obrací se Bret na zástupce domácího klubu. „Jistě, všechno bude na zítra připraveno, spolehněte se.“. „Domluveno. Dámy a pánové, teď už opravdu dobrou noc. Těším se na zítra,“ možná budoucí hvězda fotbalu konečně odchází za svou slečnou. „Martine, poprosím o pár slov.“ Petr dává šanci kolegovi, aby tiskovou konferenci zhodnotil jako první. „Nepamatuji si, že bych nějakou podobnou tiskovku zažil. Skvělá šou. Kdybych mohl, zeptal bych se pana trenéra s kapitánem, jak se na ní cítili?. Už jenom ta příhoda s telefonem. Proč si nepůjčil mobil od kolegy? Podle mne, pomsta za divadlo s kapitánskou páskou.“ „Já bych se zeptal brankáře, jestli tiskovku sledoval a jak mu bylo,“ přidává Petr. „Hezký zbytek večera a dobrou noc. Předávám slovo do studia.“ „Jen doufám, že se to triko vrátí původnímu majiteli, aby mladej neměl problém,“ zaznělo do éteru. Jestli mikrofon vypnul Petr o chvíli později úmyslně nebo omylem, se nedozvíme. Rozhodně to bylo skvělé zakončení dnešního přenosu.
KAPITOLA 3:
Část 3a
Čekám před sálem, kde má proběhnout pokračování tiskovky s Bretem, autorem tří bleskových gólů. Nejsem sám. Před zavřenými dveřmi čeká odhadem dvacítka mých kolegů a kolegyň. Nezbývá, než poslouchat hovory kolem mě. „To s tím tetováním myslel vážně, nebo si z nás dělal legraci?“ „Zajímalo by mně, jak to dopadlo s výměnou dresů. Jestli holka dostane ten správný? Já, kdybych si mohla vybrat, brala bych Bretův. Je to jedinečný kousek. Bez urážky, kolikrát už si kapitán s někým měnil tričko. Ale, kdo bude mít Bretův ………“, to byly příspěvky dam. Chlapi probírali, “Kolik dalších fíglů na netradiční góly má v zásobě? Myslíš, že ten fór po vyjádření gólmana měl dopředu připravený? Pokud odpověď, „Aspoň v tomhletom měl pravdu“ vypálil bez přípravy, pak je ještě lepší šoumen, než fotbalista.“ 15. 02 hod, zarachotily klíče v zámku, dveře do zasedačky se otvírají. „Omlouvám se, trochu jsme se zdrželi,“, ale teď už předávám slovo: „Dobrý den, hezké odpoledne. Dámy a pánové, děkuji, že jste přišli v takovém počtu. Jsem vám k dispozici.“ „Tadyyyyy. První dotaz. Můžete nám vysvětlit, proč jste se na lavičku dostal poprvé až včera. Proč Vás pan trenér nevyzkoušel nejprve v nějakém jednodušším zápase?“ „K tomu už se vyjádřil pan trenér. Nezapadal jsem do strategie. A pro derby můžu nabídnout vysvětlení mého kamaráda z týmu. Když se dozvěděl, že tam budu, reagoval takto: „Kámo, vzhledem k naší současné formě ten zápas dopadne katastrofálně. Myslím, že si to myslí i vedení. Snaží se vylepšit dojem aspoň pohledem na lavičku. Když se koukneš kolem sebe, moc mladších a sympatičtějších u nás nemáme, proto tam posadili tebe. Seď hezky v klidu, nevrť se, ať nejsi v televizi rozmazanej. Koukej se přímo do kamery a nemrkej. Že by sis ale kopnul, s tím nepočítej. Lítáš po hřišti jak urvanej ze řetězu, to by tu tvoji roztomilou tvářičku nestíhali snímat.“ Nejspíš měl pravdu, dodal Bret a přidal úsměv, čímž přítomné dámy utvrdil v názoru, že jinak to ani být nemohlo. „No, pak si ale nastoupil. To bylo od pana trenéra hezké gesto, že?“ „Moc se omlouvám, ale než odpovím, chci se vás na něco zeptat, nebo spíš požádat o radu. Já jsem v téhle situaci úplný nováček, moje úplně první tiskovka. Kolikrát můžu za jedno odpoledne odpovědět „No coment“, abyste se na mě nezlobili?“ Redaktor, který dotaz položil, reaguje. „Dvakrát bychom to skousli, tři už by byly maximum, co říkáte kolegové?“ Rozhlédl se kolem sebe. Vypadá to, že většina souhlasí. „V tom případě mám už o jeden pokus míň.“ Bret se usmívá, přítomní se smiřují s tím, že jsou situace, které je zbytečné vysvětlovat. „Haloooooo, rád bych něco doplnil,“ ozval se jeden z novinářů. „Při Bretově střídání jsem si všimnul něčeho zvláštního. Normální střídání je pořád stejné. Hráč se dozví, že na něj přišla řada a jde se rozcvičit. Pak si vyslechne taktické pokyny a jde „na věc“. Tentokrát to bylo jinak. Na lavičce panuje naprostá apatie, všichni sedí jak zařezaní. Nikdo nemá šanci, ani chuť jít s vývojem zápasu něco udělat. Jen přežít, ať už je konec. Teď se konečně dostávám k tomu, proč vás zdržuju. Jediný, kdo projevil aktivitu, byl Bret. Žádný pokyn od asistentů, žádná předchozí dohoda. Jednoduše se zvednul a vydal se za trenérem. O střídání si mladý pán řekl sám. Brete, mám pravdu?“ Do šumu reakcí překvapených kolegů zpravodajů, se ozvalo. „Hmmm, přišel jsem o další Noucoment.“ Že by ale mladík vypadal nějak sklesle, nebo zkormouceně, to určitě ne. „Brete, co si panu trenérovi řekl, že tě postavil?“ ptá se další „ z lidu.“ Ale ne nijak ve zlém. S úsměvem na tváři. Podobně se tváří tázaný. „Já mu slíbil, že dám gól.“ Škoda, že v tuhle chvíli nemáme k dispozici obraz. Reakci přítomných si ale můžeme představit. Další otázka se nabízí sama a také přichází. „Co on na to?“ „Nic. Odvolal kapitána a já šel na plac.“ Do debaty vstupuje další žurnalista „Zvláštní, že vybral kapitána? Já nabídnu svoje vysvětlení. Trenéra si svou žádostí a slibem tak rozhodil, že v tu chvíli nevěděl, kde je. Ukázal na hráče, který byl v tu chvíli k němu nejblíž, a toho nechal vystřídat. Nevšiml si, že je to kapitán. Co ty na to, Brete? Souhlasíš se mnou?“ „Třetí Noucoment, i když jsem ho neměl v úmyslu použít.“ „Ještě zpátky k tomu slibu. Že dáš gól. Slib si splnil na 300 procent. Nepřehnal s to trochu?“ „Omlouvám se, ale mě to začalo bavit. Já si nemohl pomoct.“ „Štěstí, že Vás postavili až na poslední čtvrthodinu,“ poprvé promluvil organizátor dnešní akce. Tiskový mluvčí domácích, ale zároveň jeden z nejvěrnějších fanoušků klubu. O kousek se posuneme. „Včera jsme probírali tvoje triky. Ty si přiznal, že ještě nějaké v zásobě máš, ale že je sám nevymýšlíš. Můžeš nám to vysvětlit?“ „Včera to bylo nedorozumění. Vy jste se ptali trenéra týmu, to je pan trenér. Já mám ale ještě dalšího, soukromého. Ten to vymýšlí. Můj osobní trenér. Trenér s velkým T.“ Přeskočíme několik následujících otázek a odpovědí. Jak se cítil a cítí momentálně? Jak to má se smlouvou na další sezonu? Jak to má se slečnou na další sezonu apod. Přibližně po půl hodině se znovu ozývá tiskový mluvčí. „Pánové a dámy, pokud byste dovolili, uděláme si malou přestávku.“ Reakce žurnalistů i dalších zástupců medií, nic moc. „Ve vedlejší místnosti jsme pro vás připravili malé občerstvení.“ reakce všech podstatně vřelejší. Ve stejném duchu pokračuje druhá polovina tiskovky. My se podíváme na úplný závěr. „Chci Vám poděkovat za vstřícnost a upřímnost. Tak otevřenou a milou tiskovku nepamatuji. Ale přesto. Myslím, že máte ještě dluh,“ zazněla poznámka jedné z kolegyň. „Děkuji za pochvalu a za opomenutí se omlouvám. Kdybyste mi pomohla. Co jsem prošvihl? „Chybělo mi poděkování tomu, kdo na tom, že tu dneska jsme, má velikou zásluhu.“ „Jasně, poděkování Trenérovi s velkým T. Trenére, děkuji.“ „Brete, nemyslíš, žes to poděkování nějak odbyl. Co kdybys nám o tom pánovi s velkým T řekl něco bližšího!“ „A co kdyby Vám to řekl sám.“ Vyznělo to jako pozvání na další den a tomu odpovídaly i reakce . Poznámky „Mohlo by to být zajímavé, ale já už na zítra něco mám.“ Já taky, …………mně se to taky nehodí, …..já bych ráda ………, ……… a to já přijdu“, utnul Bret. „A co kdyby Vám to řekl sám nyní.“ ???????????????????????? „On je tu s námi. Pozveme ho k mikrofonu? Jste pro?“ Vypisovat reakce žurnalistů by bylo ztrátou času. „Jen zjistím, jestli naše pozvání přijme,“ svěřenec trenéra s velkým T mrknul do hlediště, usmál se, pokýval hlavou a: „Pánové a dámy, dovolte, abych vám představil pana Jakuba Melichara, mého soukromého trenéra s velkým T.“ „Vítejte Trenére!“ Sálem se nese potlesk a do čela si sedá šedovlasý muž, ne střední váhy ani výšky, ne středního věku. „Trenére, kdybyste dovolil,“ chopil se příležitosti ten nejbystřejší. Pak se zarazil. “Omlouvám, se pane Melichare za to oslovení, ale Bret nám vysvětlil, že pan …….“ „Kdo mi řekne pane trenére, tomu neodpovím na žádnou otázku,“ zatvářil se přesně „po Bretovsku“. Nebo se před tím Bret tvářil „Trenérsky?“ „Děkuji. Trenére, co jste říkal Bretově čtvrthodince?“ „No. Překvapil mě!“ „Takže ani vy ste nevěřil …….“ „Ale já věřil, jenže on mě zklamal.“ V sále to zahučelo. Co si to ten s T, dovoluje, co tím myslí?! „Zklamal?“ „Já doufal, že to stihne vyrovnat.“ „Za patnáct minut!!?? „To nebylo 15, já to stopoval. Bylo to sedmnáct a půl.“ „Ale zdržel ses tou kapitánskou páskou, tak ti to hochu odpouštím,“ naklonil se k Bretovi a obejmul ho kolem ramen s takovým citem, že lépe vyjádřit vzájemný vztah šlo těžko. Přítomným v sále ale došlo i něco dalšího. Že rozhovor s T trenérem nebude nezáživný. Ne snadný, ale určitě zábavný. Tiskovka pokračuje přesně podle očekávání. Padají otázky „kde jste se potkali, jak dlouho se znáte, kolik máte „triků“ v zásobě a to je vymýšlíte sám, nebo kopírujete finty, které vidíte na internetu, Brete, je Trenér hodný a Trenére, je Bret poslušný a pracovitý, Trenére, co Bretova slečna, jste pro? Když už to vypadalo, že mají masmedia „dost“, požádal o slovo Bret. „Dámy a pánové, poprosím vás ještě o chvilku strpení a trošku pozornosti.“ Říká to však takovým tónem a vážným výrazem ve tváři, že přítomní zpozorněli. Tohle není ten bezstarostný mladík, jak se prezentoval dosud. „Rád bych vás seznámil s jedním nápadem. S projektem, spíš jen s jeho plánem. S Trenérem nás před léty napadla taková myšlenka, se kterou si už dlouho hrajeme, doplňujeme, upřesňujeme ji, dolaďujeme podrobnosti, ale hlavně odkládáme spuštění celé akce. Čekali jsme na vhodnou příležitost. Možná, že to bude trochu uspěchané, ale včerejší večer a dnešní odpoledne strávené s vámi mně naladilo tak, se domnívám, že lepší příležitost už nebude. Že je to přesně ta chvíle, na kterou jsme čekali. Co vy na to, Trenére?“
Část 3b
Souhlasím, ale teď už to vezmu za tebe, abys to nepopletl. „To, co jsme spolu vymysleli, není nic objevného. Chtěli jsme rozjet charitativní akci. Pomoc, která by končila u potřebných. Hlavně v zahraničí. Dárci by nebyly kluby, ani fotbalové hvězdy. Bylo by to jen na fanoušcích. Technicky i organizačně to máme vyřešené, ale, je tady jedno velké ALE a hlavně obrovský problém.“ „Problém?! Já si myslel, že to máme připravené perfektně,“ Bret je evidentně rozhozený. „My to máme připravené, jen nemáme lidi.“ „“Lidi“ budou fanoušci, takhle je to nastavené od začátku.“ „Brete, já se ti to pokusím vysvětlit a předem se omlouvám, že sem se ti nesvěřil dřív.“ Rozhovor se odehrává pouze mezi dvěma hlavními aktéry, ale novinářům to zatím nevadí. Ale pro jistotu. „Dámy a pánové, vy to samozřejmě víte, ale nebudete se zlobit, když to teď vysvětlím Bretovi?“ Vypadá to, že nikdo neprotestuje. „Zatím co ty si trénoval „finty“, já si krátil čas koukáním do mobilu. Jako správného Čecha mě nejvíc zajímaly zprávy z domova. Udělal jsem si takový malý přehled, z něhož ti pár bodů přečtu. Poslouchej, jak na tom momentálně v České republice jsme: Zdravotnictví je na huntě. Tisíce lidí nemají svého doktora. Máme jedny z nejdražších energií v celé EU. Co se týče životního prostředí, zelenají se maximálně naše plochy na fotbal a kousek Šumavy. Šafránu je nejméně čtyřikrát tolik, co bytů pro mladé. Minulá vláda oškubala důchodce tak, že jich tisíce žijí na hranici chudoby. Potloukají se zde tlupy migrantů, procento jejich kriminality raději neprozradím. Ti, kteří se nepotloukají, ujídají z našeho společného koláče neuvěřitelné částky. Pokud někteří z nich chodí do práce, tak jen proto, aby o ni připravili zástupy našich uchazečů, kteří se houfují na úřadech práce. Za hranicemi na nás čekají chirurgové s připravenými skalpely. Státní dluh a kauzy spojené s rozkládáním, to je na dlouhé povídání. „Trenére, to je ale děs. Hlavně ta zeleň. Jak se to mohlo stát?“ „Podle současné vlády, ale tenkrát to ještě byla opozice, to způsobilo jakési ultra Fialové záření“. „To se mi ulevilo, to co jste Trenére četl, tak to bylo? A už nebude?“ „Nemusíš se bát. Stoprocentně ne. Teď už totiž nový premiér maká pro naše lidi. I pro rozvědčíka v čele státu a jeho rozhazovačnou „první dámu“. Ale já budu pokračovat.“ Budeme nejlepší zemí na světě. Elektřinu nám starým zlevnili, připlácejí nám naše děti ze svého dluhu. Ze spárů nezávislé justice námi zvolené hlasovací klony vyrvali dva z nejskvělejších Čechů. „Cimrmana a Jágra? „Ne, toho chudáka, co ho připravili o Agrofert a Tomi Tubusa.“ Naše bezpečnost bude za mnohem míň peněz mnohem bezpečnější. Zbývá jen, naučit to NATO a nastane světový blahobyt. Pokud by nás ale přeci jenom někdo napadl, budeme umírat mnohem zdravější. Máme to totiž v programovém prohlášení vlády. I když se dělá všechno pro naše lidi, přes to jsme zachránili i čtyři bitevníky. Každý měsíc se nám, důchodcům, zvedne životní úroveň o necelá čtyři piva. Nebudeme totiž muset platit poplatky za rozhlas a televizi. „Jak budou moct dávat fotbal v televizi? Vždyť ty přenosy musí stát plno peněz!“, hlesnul Bret. „Neboj, fotbal a všechno ostatní zaplatí „pan Dluh.“ „Takže nás čekají lepší zítřky. Proč tedy nechcete, abychom spustili náš projekt?“ „Chlapče, přemýšlej trochu. V době, kdy naše vláda dělá, co může, aby udržela státní dluh pod -400 miliard, aby spálenou zemi opět zalilo slunce, ty by si chtěl oslovit chudáky fanoušky a vylákat z nich část těžce vydělaných peněz? Navíc, naše charita měla směřovat do ciziny. Ty bys to poslal těm chirurgům?“ „Trenére, teď mi to došlo. Vždyť my bychom odkláněli peníze mimo ČR. Tím by se zpomalil úprk na první příčku na světě. Oprávněně by nás označili za nepřátele státu, kolaboranty.“ „Nebo za opozici, což ale vyjde na stejno.“ „Takže hochu. V klidu si kopej a do ničeho se nemontuj.“ „Pánové a dámy omlouváme se, ale spuštění projektu musíme ještě na nějaký čas odložit. Ale pokud sledujete i jiné, než sportovní zprávy, víte, že ta správná doba nastane v řádu několika týdnů. ANO, bude líp. Má ještě někdo nějaké otázky?“ „Děkujeme a těším se na příští setkání,“ ukončil tiskovou konferenci mluvčí klubu. „Martine, co na to říkáš?“ „Tak rozpačitý konec tiskovky jsem ještě nezažil.“ „Ale při tom to skončilo hezky, optimisticky.“ „Myslíš?“
Dočasně se odkládá spuštění charitativního projektu. ANO, počkáme, až bude líp.
KAPITOLA 4a: Marie Anna
Část 4a
Vážení přítomní, fanoušci fotbalu a Breta. Už mně trochu znáte. Jsem ta, která Bretovi nabídla, že mu pomůže sehnat „ztracené triko“, když jsem se mylně domívala, že jde o triko. Jmenuji se Marie Anna a pracuji ve sportovní redakci. Šéf se o mé aktivitě dozvěděl a okamžitě jsem dostala úkol. „Když ses tak snažila, tak za ním zajeď a udělej reportáž. Určitě si tě bude pamatovat.“ „Ale my máme společné jen to triko.“ „Já vím. To by ale každé, aspoň trochu schopné novinářce mělo stačit. Potřebujeme reportáž a hotovo.“ Omlouvám se, že se takhle „nevybíravě“ hlásím o slovo, ale musím se pochválit. Zítra jedu do Karlových Varů, kde mám domluvenou schůzku. Triko zabralo. Držte mi palce. Jak to bývá, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Co by taky na těch kopcích hledalo? Takže nevyrážím zítra, ale o tři dny později a nejedu do karlovarské cukrárny, ale do pražské nemocnice. „Přeji pěkný den, pokud je to možné. Jsem Marie- Anna. „Ahoj, těší mě, Bret.“ „Jak se daří.“ „Přetržené křížové vazy a něco s meniskem. Žádná hitparáda.“ „Jak se ti to stalo.“ „Nastoupil jsem v dalším utkání po derby. Poprvé v lize od začátku. Všechno běželo jak má. Pustím ti záznam na mobilu: „Běží 8. minuta. Brankář rozehrává na pravou stranu, na obránce. Ten posílá dlouhý pas na polovinu hostí. K míči se poprvé dostává Bret. Že by to ale bylo něco zázračného, to určitě ne. Vypadá bezradně, neví, co má dělat. Zpracoval si míč, ale místo toho, aby se pokusil vysunout někoho dopředu, se zády otáčí k soupeřově brance. Od bránícího hráče se posouvá o tři kroky dopředu, tedy spíš dozadu, jako by před ním utíkal. Že by chtěl zahrát malou domů přes půl hřiště? Umí ten chlapec něco jiného? Vždyť přesně kopíruje to, co předvedl před pár dny v derby. Neeeeeeeeeeeeeeeeee?!!!“ „Balon si nadhodil asi tak metr a půl nad sebe a pokusil se vystřihnout parádní nůžky. Přes hlavu chtěl poslat míč na soupeřovu branku. V tu chvíli vystartoval obránce a neuvěřitelně hrubým faulem trefil Bretovo pravé koleno. Všichni ztuhli. Všichni, včetně gólmana. Ještě před chvílí z hranice šestnáctky usměrňoval své spoluhráče, teď jen stojí a zděšeně zírá na svíjejícího se záložníka soupeře.“ „Konec záznamu, pak už byla jen nosítka, sanitka, operace a návštěvy.“ „Omlouvám se, ale nebude tě povídání obtěžovat? Kdyby tě to nebavilo, nebo ses cítil unavený, řekni. Na chvíli to můžeme přerušit nebo přijedu někdy …………….“ „Ne, jednak se děsně nudím, jednak si musím zvykat, že následujícího půl roku budu jenom mluvit.“ „Díky. Jdeme na to. Otázka první: Jak si stojí připravovaný projekt? „ No, stojí.“ „Omlouvám se, měla jsem na tebe připravené rádoby žertovné dotazy, ale to se teď nehodí. Zkusíme to ze strany opačné. Tvoje nejhorší vzpomínka na fotbal. Myslím dřívější, historickou, ne momentální průšvih.“ „Nejhorší bylo tahání matrací.“ „Brete!!!!“ Sice vůbec nechápu, ale sláva. Jak na mě při tom mrknul, už je to zase ten starý mladý dobrý Bret, jak si ho pamatuju. Aspoň na okamžik. „Já vím, omlouvám se. To bylo, když jsme s Trenérem trénovali kopy přes hlavu – nůžky“ „Myslíš svůj nejslavnější kop. Gól na 4:1? „Myslím kop, po kterém jsem si nemohl kolikrát večer ani lehnout. Namožený záda a několikrát naražená kostrč.“ „Co ty matrace? Vůbec netuším, o co jde?“ „Dnes už né. Opravdu to bolí!,“ stěžoval jsem si mnohokrát Trenérovi. „Když seš takovej posera, tak si nanos matrace,“ posmíval se mi. A já to dělal.“ „To ale pomáhalo.“ Co jiného jsem na to mohla říct. „Pomáhalo. Jenže, představ si šířku hřiště, čtyři matrace tam, po tréninku čtyři matrace zpátky. A pozor, trénovali jsme i v dešti.“ „Rozumím. Čtyři molitanový matrace nacucaný vodou, 35 metrů od postraní čáry.“ „Co Trenér, ten ti nepomohl? „Trenér a pomoc? Strčil mobil do kapsy, zavolal „Pro dnešek končíme, jdu na kafe. Nezapomeň to po sobě uklidit, posero.“ A byl pryč. Neměl matrace rád. „Hmmmm, docela hrůza.“ „O tom si přece celou dobu povídáme,“ vyškolil mě. Ale s milým úsměvem. Dobrý, ale já už neměla připravený žádný katastrofický dotaz. Pak mě něco napadlo. „Brete, věříš na nadpřirozeno. Věci, které se dějí mezi nebem a zemí.“ „Pokud jde o dění mezi nebem a zemí věřím jen na fotbalový balon.“ „Tak poslouchej. Když si nastoupil do utkání „u nás“. Kolik chybělo do konce normální hrací doby? „8 minut“ „Jak dlouho si hrál ve druhém zápase, než tě zmastili? „8 minut.“ „Jak ses cítil, když skončilo derby?“ „Dnes už to můžu přiznat. Tenkrát sem před vámi, novináři, jenom „machroval“. Ve skutečnosti to byl neskutečný zážitek. Jako kdybych se vznášel v oblacích.“ „Jaké to bylo, když pro tebe skončil poslední zápas. Kromě toho, že tě to muselo pekelně bolet.“ „Cítil sem bolest, to je fakt, ale kromě toho už nic. Jen jak mě nesou.“ „Jako by ses v té chvíli vznášel. Ještě pořád nevěříš na nadpřirozeno?“ Jenže to bylo všechno. Netušila jsem, na co dalšího „neveselého“ se mám zeptat. Naštěstí mě nenechal dlouho mlčet. „Hele, já ti k nadpřirozenu taky něco řeknu. Včera odpoledne se tady zastavil jeden pan doktor, přijel až z Varů.“ „To je od něj hezké, ale doktor v nemocnici, to moc nadpřirozeně nevypadá.“ Nepřerušuj. Přinesl starou krabici od bot, plnou volně sypaných, popsaných papírů a povídá: „Budete teď mít dlouhou chvíli, mám tady něco, čím byste se mohl zabavit. Že byste ten binec v krabici srovnal do srozumitelného příběhu. Hlavní hrdina byl z našeho okresu a byl to stejně uvažující ochránce všech, kteří to mají v životě těžké. Jenže přibližně o čtvrtstoletí dřív.“ „Pořád v tom nadpřirozeno nevidím. Je to možná zajímavé, ale jen pro tebe. Zkus se vžít do mé situace. Až šéfovi řeknu, že jediným výsledkem jsou tři minuty povídání o válení se na matraci a přehrabování se v krabici od bot, bude skákat. Jen nevím, jestli radostí. Navíc nechápu, proč mi to všechno vykládáš?“ „Počkej, hned to najdu, už to mám. Čti:“ „Ještě, že jsem se takhle vyfikla. Neměla jsem tušení, že slavnostní předání ceny za projekt „Kolo do každé rodiny“ bude taková sláva. Kolik rozhovorů jsem dala před, a kolik jich ještě dám po udílení? svěřuje se Anna Marie. „Vidíš, vystupuje tam Anna Marie. A ty jseš?“ „Marie Anna.“ „Tohle ti nepřijde aspoň zajímavé, když už ne přímo „nadpřirozené“?“ Zarazila sem se, ale on mě dorazil.„ Jenom pozor. Jste každá úplně jiná. Na první pohled!“ ???????????????????? Anna Marie vers Marie Anna. „Tady máš začátek, koukni se na to a uvidíš.“
KAPITOLA 4b Aleš Pavelka
Část 4b
Pan Aleš Pavelka. Jeho vlastní vzpomínky Poprvé jsem toho kluka viděl těsně před startem „Jarního kriteria“. Tak se jmenuje cyklistický závod, který každoročně pořádá místní oddíl. Ochomýtal jsem se tenkrát kolem stolku rozhodčích. Zrovna ve chvíli, kdy se do závodu přihlašovali závodníci kategorie „- 14“. Jak už jsem říkal, jen tak jsem se ochomýtal, když se tam objevil. „Pane rozhodčí, já bych se chtěl taky přihlásit. Do kategorie -14.“ „To bys teda nemohl. Přeci nemůžeš jet na tomhle!“ bleskově ho odmítl jeden z rozhodčích. Oči mi z kluka sklouzly na jeho kolo. Probůh! Tříčtvrteční Eska, vepředu jeden tác, vzadu jakési šílené trojkolečko, obyčejné cestovní pláště. Aspoň, že pologalusky. Tak hochu, s tímhle fakt závodit nemůžeš, řekl jsem si. „Pane rozhodčí, máte někde v propozicích napsáno, jak vypadá kolo, na kterém se u vás může závodit!?“ Blesková odpověď evidentně rozhodila rozhodčího, ale zpozorněli i další dva, včetně mně. „A za koho pojedeš, mladíku? Za jaký tým?“ „Pojedu sám za sebe. Já žádný tým nemám.“ „To je ale problém. Musíš za někoho jet. To v propozicích máme. Koukni,“ a strčil před žadatele nějaký lejstro. Kluk se na papír podíval, smutně pokýval hlavou a otočil se k odchodu. Tak to teda ne! Rozčílilo mně to.„Mladej, počkej. Jel bys za Hroznětín?“ „Pane, já bych jel třeba za čerta, jen když budu moct jet.“ „Halooo, rozhodčí. Přihlašte tady toho závodníka, jede za „Čert Hroznětín.“ „Ale žádnej takovej tým neexistuje.“ „Už jo. Právě jsem ho založil.“ „Jenže tenhle závodník nemá zodpovědnou osobu, takže jet stejně nemůže.“ „Pane? Trenére,“. Mně se tenkrát zdálo, že na mně mrknul. Tenkrát to byl pocit. Dneska, na sto procent vím, že to udělal. „Pane rozhodčí. Zapište mně jako trenéra, tím pádem zodpovědnou osobu, a už nás nezdržujte. Musíme se připravit.“ Kluk dostal číslo 27 a vyrazili jsme ke startu. „Prosím tě, nechceš si aspoň sundat ten baťoh?“ navrhl jsem, když jsem si všimnul, co má na zádech. „Ale já tam mám sváču od mamky!“ „Ty chceš při závodě svačit?“ „Já při tréninku normálně svačím. Minimálně každou hodinu a půl.“ Lidi, zachraň mě, kdo můžeš. Vzal sem pod svá křídla pošuka, který chce jet městské kriterium na tříčtvrteční Esce a při tom svačit. Už tenkrát mně to mělo trknout. Minimálně každou hodinu a půl svačina!? Jak dlouhý má ten kluk tréninky?! Co je to za dávky? Kdyby jel pod dvě hodiny, najedl by se v klidu doma, a nemusel by se tahat se svačinou. Jenže tenkrát mi to nezapálilo. „Víš ty vůbec, na kolik kol se to jede? Kolik je to kiláků?“ „Ne. Je to pod sto?“ Vyděsil mne „Sto čeho?“ „Kilometrů. Pane, na míle už se u nás dávno neměří,“ oraženej, ale líbil se mi čím dál víc. „No to je. Jedete šest okruhů, necelých dvacet.“ „Dvacet? Necelejch. Tak to není žádnej pořádnej závod,“ zatvářil se pěkně otráveně. „Prosím tě, jen to nevyhraj, když je to taková brnkačka. Ani na bednu se necpi.“ Byla moje poslední rada přes startem. „Brete, ukázka je to moc pěkná, ale já jsem reportérka přes fotbal. Tohle je o kolech. S tímhle mně šéf vyrazí. I když s tou Annou Marií je to zajímavé.“ „Já jsem jen chtěl, abys neodjížděla s prázdnou, když ti teď k fotbalu nemám co říct. Jo a ještě jedna věc. Ty si myslíš, že fotbaloví fanoušci neumí jezdit na kole, že by je to nebavilo?“ Podíval se na mně tím svým „kukučem“, že jsem nemohla odmítnout. „Tak mi pošli pokračování, uvidíme, jak na to bude šéf reagovat.“
Tady prozatím úplně končí naše fotbalové povídání. Případné pokračování čeká na splnění předvolebních slibů. Mým fanouškům a čtenářům doporučuji použít tlačítko „na začátek“ a přepnout se do příběhu „TOUR de LUKAS“.